Zvířata

Znáte zvířata? Zde zjistíte více ke zvířatům z našeho pexesa. Mnoho z těchto zvířat můžete vidět v našich zoologických zahradách a mnozí jsou v záchranném programu zachování druhu.

1. PÁV KORUNKATÝ (Pavo cristatus): patří do řádu hrabaví (Galliformes) a čeledi bažantovití (Phasianidae). Tento překrásný pták je rozšířen v Asii, a to do 2 000 m n. m. Najdeme ho v Indii, i na Srí Lance. Právě v Indii je považovány za posvátného, a to i proto, že požírá hady. Biotopem páva jsou smíšené a listnaté lesy, parky, tropický les, travnatá území. Tohoto překrásně zbarveného ptáka chová člověk pro ozdobu na zámcích, v parcích. Pro páva korunkatého je typické třpytivé peří, na temeni hlavy má filigránskou korunku a na vlečce "paví oka". Samec je velký 0,9-1,2 m bez ocasu, 2-2,25 m s ocasem, samice měří 86 cm a její zbarvení je především hnědé, má jenom pár kovově zelených per a na hlavě malou korunku. Brzo ráno a za soumraku pátrají v otevřené krajině po potravě. Zbytek dne tráví v hustém podrostu. Jídelníček páva zahrnuje drobné bezobratlé živočichovy, rostlinnou potravu, jako bobule, hlízy, květy. Výjimečně může páv způsobit škody na polích. V době páření samec předvádí a natřásá vztyčená ocasní péra a vytváří tím vějíř. Samička samci odpovídá slabým napodobováním. Samice mívá 3-6 vajec a sedí na nich 28 dní. Noc přečkávají na větvích v korunách stromů. O mláďata se stará pouze samice. Kromě období rozmnožování žije páv v malých hejnech.

2.  VYDRA MALÁ (Aonyx cinerea): je savec, patřící do řádu šelem (Carnivora) a čeledi lasicovití (Mustelidae). Velikost těla se pohybuje mezi 46-60 cm a je nejmenším druhem vydry. Hmotnost jejího tělíčka je 4-5 kg. Pro vydru je charakteristická hnědá srst, krátké nohy, s drápky a dlouhý ocas. V tlamičce má široké zoubky, které využívá především k drcení měkkýšů. Vyskytuje se v jihovýchodní Asii, na Borneu, Jávě. Přirozeným biotopem jsou sladkovodní mokřiny a také mangrové bažiny. Pochutnává si na rybách, žábách, korýších. Samička má 1-4 mláďat. Do zhruba jednoho měsíce malá vydry začínají vidět a po dalším měsíci vylézají z nory. Dokonale je přizpůsobena životu ve vodě, nicméně cizí jí není ani souš, kde se dokáže pohybovat velmi rychle. Vydra malá žije v rodinných skupinách, čítající až dvacet jedinců. Vydry ve skupinách mezi sebou komunikují, pomocí pachů, jedinečnými zvuky a dotyky.

3. LEVHART CEJLONSKÝ (Panthera pardus kotiya): je šelma z čeledi kočkovití (Felidae) a jedná se o největší poddruh levharta. Vyskytuje se na Srí Lance. Dosahuje výšky 50-70 cm. Samec váží 80 kg, ale samice o 30 kg méně. Jedná se o silnou a půvabnou šelmu, s protáhlým tělem. Na srsti má levhart typické tmavé skvrny uspořádanými do rozet. Žijí samotářsky a potravu loví ve dne i v noci. Má dobře vyvinutý zrak, sluch i čich. Pochutnává si na savcích, kupříkladu k nim patří jelen axis (Axis axis), anebo na jelenovitých savcích (Cervinae), například muntžak (Muntiacus). Dále nepohrdne ani plazy, ptactvem, mláďaty opic, zvláště paviánů a kočkodanů, loví i hady, prase divoké (Sus scrofa), a dokonce i brouky z čeledi (Geotrupidae). Svou ulovenou kořist si povětšinou vytahují na strom, kde ji nerušeně sežerou. Dožívá se 23 let. Levhart cejlonský dobře plavé a také šplhá a s oblibou se vleže vyhřívá na silné větvi. V přírodě nemají přirozeného nepřítele. Levharta je možné křížit s jinými kočkovitými šelmami, to má za důsledek vznik kříženců, například křížení levharta a pumy vznikne leopon. Útoky levharta cejlonského na člověka nejsou příliš známé. Samice levharta má pravidelné období říje a samci o ně v této době bojují. Samice bývá březí 93-112 dní a rodí obvykle 2-3 mláďat. Při matce zůstávají 1,5-2 roky. Matka pro své potomstvo loví sama, ale ulovenou kořist pečlivě ukryje a poté se k ní vrací spolu s mláďaty. Když povyrostou pak si sami uloví menší živočichy.

4. NESYT AFRICKÝ (Mycteria ibis): je pták z řádu brodiví (Ciconiiformes) a čeledi čápovití (Ciconiidae). Obývá subsaharskou Afriku vyjma jižní části, dále také Madagaskar, zejména jeho západní část. Typické je pro něho bílé peří s nádechem světlé růžové, dlouhý žlutý zobák, dlouhé nohy, které jsou ideální v pohybu v mělkých vodách. Kolem očí má červenou lysinku. Sameček je větší než samička. Nesyt je velký 79-86 cm, rozpětí křídel se pohybuje mezi 1,5-1,7 m a váží 2-3 kg. Přirozeným výskytem tohoto afrického ptáka jsou laguny, mokřady, rýžová pole. Živí se bezobratlými i obratlovci. Zajímavý je způsob jeho lovu, který probíhá tak, že nohama zkalí bahno a posléze chytá živočichy svou zahnutou špičkou zobáku. Tento africký pták se sdružuje do menších skupin. Preferuje hnízdění v koloniích na stromech a lze ho spatřit také s dalšími druhy volavek, čápů, anebo s pelikány. Sameček pečlivě vybírá místo, kde hnízdo postavit. Hnízdečko si nesyt staví z klacíků a na stavbě svého budoucího příbytku se podílí sameček i samička. Postavení obydlí trvá obou ptačím partnerům 7-10 dní. Samička rodí 2-3 vajíčka a inkubace trvá měsíc.

5. TUČŇÁK HUMBOLDTŮV (Spheniscus humboldti): je nelétavý pták, který náleží do řádu tučňáků (Sphenisciformes) a čeledi tučňákovití (Spheniscidae). Tento druh je jedním z nejohroženějších druhů tučňáků. Kosti nejsou duté. Po souši se pohybuje nešikovně, ale ve vodě, to už je jiná písnička, v moři je jako doma a stává se z něj rychlá, hbitá střela, a je schopen vyvinout velkou rychlost, a to 35 km/h. K rychlému plavání mu napomáhají křídla, která tučňákovi slouží jako pádla a ocas jako kormidlo. Patří mezi zdatné a rychlé plavce. Srst je pokrytá hustým peřím, o které je důležité se náležitě starat a promašťovat ho produktem tukové žlázy. Typickým znakem tučňáka je bílé bříško, černý hřbet a protáhlé tělo, které je dlouhé 65-67 cm, a váží až 3,5-6 kg. Dožívají se 20 let. Mají rovněž dobře vyvinuté smysly, jako zrak a čich. Obývá Jižní Ameriku, zejména západní pobřeží a také přilehlou část oceánu Tichého. Biotopem tohoto druhu jsou skalnatá pobřeží či otevřená moře. Tučňák Humboldtův vytváří kolonie, ve kterých je sto jedinců. Když nastane období páření, upozorňují na sebe hlasitým troubením, doprovázené složitými rituály. Samec a samička jsou si věrní i celý život. Své hnízdo si staví v norách, dutinách, skalách. Samice rodí 1-2 vajec a inkubace trvá 40-42 dní. Mláďata váží po vylíhnutí 60 g. Zhruba po deseti týdnech svého života se jejich tělesná hmotnost zvýší na 4 kg. V tomto období začínají pelichat. Hlavním zdrojem potravy jsou mořské ryby, například ančovičky, sardinky, kde za den činí spotřeba ryb až 400 gramů a také má rád mořské bezobratlé. Velké nebezpečí pro ně představují ploutvonožci (Pinnipedia) a kytovci (Cetacea). Malé tučňáky ohrožuje upír obecný (Desmodus rotundus) z řádu letouni (Chiroptera), anebo chaluhovití (Stercorariidae) ptáci z řádu dlouhokřídlí (Charadriiformes).

6. DIKOBRAZ JIHOAFRICKÝ (Hystrix africaeaustralis): pochází z řádu hlodavci (Rodentia), podřádu dikobrazočelistní (Hystricognatha) a čeledi dikobrazovití (Hystricidae). Tento druh je rozšířen v subsaharské Africe, výjimkou pouště. Přirozeným místem výskytu jsou savany, křovinaté buše, travnatá území. Dikobraz je velký 53-83 cm a váží 13-27 kg. Pro dikobraze jsou typické dlouhé tuhé ostny, chlupy a bodliny. Na hřbetě má hřívu, která mu umožňuje se naježit a vypadat tak větší. Na ocase jsou také ostny, kterými když zatřese, vydávají zvuk, podobný chřestění. V případě, že se dikobraz cítí ohrožen, otočí se a vyrazí dopředu, a své dlouhé, ostré bodliny zabodne do nepřítele. Ostny se lehce uvolní z kůže, takže to vypadá, jako by je opravdu "vystřelil", jak se v minulosti věřilo. Samice a samec vypadají stejně. Dikobraz jihoafrický se živí rostlinnou potravou, jako jsou plody, kůra, kořínky, hlízy, a výjimečně sežere i zdechliny. Tento druh se pohybuje pomalu a jen ve výjimečných případech šplhá na strom. V podzemních norách, hluboké až 20 metrů, si vytvářejí pelech, kde buď odpočívají, nebo se schovávají před predátory. Kromě nor se skrývají i do útvarů ve skalách. Samice bývá březí 90-94 dní a rodí 1-3 mláďat. Malí dikobrazové po narození mají ostny měkké a zůstávají v hnízdě, až do té doby, dokud jim ostny neztvrdnou, což je zhruba za dva týdny.

7. VEVERKA PRÉVOSTOVA (Callosciurus prevostii): je středně velký savec, měřící 20-27 cm, ocas veverky je dlouhý 15-25 cm. Řadí se do řádu hlodavci (Rodentia) a čeledi veverkovití (Sciuridae). Původní české jméno tohoto hlodavce bylo veverka nádherná, což bylo díky jejímu nádhernému zbarvení srsti. Tato veverka váží 250-500 g. Dožívá se poměrně vysokého věku, a to 15 let. Vyskytuje se v jihovýchodní Asii. Přirozeným biotopem jsou tropické deštné lesy. Na jejím jídelníčku se objevují semena, oříšky, vajíčka ptáků, ovoce, pupeny, výhonky, hmyz. Život žije buď v menších skupinách, anebo v páru. Tato roztomilá veverka je aktivní, především ráno a pak na večer. Samička krátce před porodem opustí ze stromové dutiny své hnízdo a vysoko na stromě si postaví si z klacíků, listů a větviček hnízdo nové. Zde, je veverka v bezpečí před pozemními predátory. Samice tohoto druhu je březí 46-48 dní a rodí 3-4 mláďat. Maličké veverky se rodí v hnízdech, která jsou postavená z větví stromů, anebo v dutinách stromů. Po zhruba šesti týdnech mláďata dutinu stromu opustí.

8. TAPÍR ČABRAKOVÝ (Tapirus indicus): je savec, řadící se do řadu lichokopytníků (Perissodactyla), na nohách mají jeden či tři prsty zakončené kopytem. A náleží do čeledi tapírovití (Tapiridae). Nejbližšími příbuznými tapíra jsou nosorožci, zebry, koně. Vyskytuje se v Asii, zejména je to Barma, Thajsko, Vietnam, Malajsie. Biotopem tapíra jsou horské nebo tropické deštné lesy. Tapír se živí větvemi, plody, listy, trávou, pupeny. Délka těla se pohybuje okolo 220-250 cm. Tělesná hmotnost se blíží 300 gramům. Pro tohoto živočicha je typický chobotek, který je utvořený prodlouženým horním pyskem a nozdrami. Slouží mu k trhání rostlinné potravy, dále k dýchání v bažinách a vodě. Právě voda je pro tapíra ideálním místem úkrytu před predátory, rovněž je dokonalým plavcem, který se zvládne i potopit a pochodit si po dně. Samice jsou březí 390-395 dní a rodí jedno mládě. Zajímavosti je, že mláďata tapírů jsou hnědá, s bílým podélným pruhováním, kolem dvou měsíců se jejich zbarvení mění a po půl roce jsou malí tapírci černobílí, stejně jako jejich matka. Tapír je plaché zvíře, žije samotářským způsobem. Dospělý tapíří samec si své území bedlivě hlídá a hranice svého teritoria si značí močí, kterou však vystřikuje směrem dozadu. Samice je březí okolo 390 dní a rodí jedno mládě, které je po boku matky i osm měsíců. Po celá staletí byl tapír čabrakový loven pro svou trvanlivou a pevnou kůži a také pro maso.

9. LEGUÁN CHUTNÝ (Iguana delicatissima): je plaz z řádu šupinatí (Squamata) a čeledi leguánovití (Iguanidae). Vyskytuje se v Jižní Americe, zvláště pak severní ostrovy Malých Antil, nacházející se v Karibiku. Přirozeným výskytem leguána je tropický deštný les, mangrovy a křovinatá suchá krajina. Délka těla tohoto plaza je 160 cm, samice váží 2,5 kg, samci 3,5 kg. Sameček je charakteristický svým hrdelním lalokem a také hřbetním hřebenem. Co se týká barvy kůže, ta závisí na věku a společenském postavení. Dominantnější samec má tmavošedou barvu. Samička je světlounce zelená s hnědým ocasem. Leguán chutný si pochutnává na různých částech rostlin, jako jsou poupata, květy, plody, listy. Tento plaz patří k významným šiřitelům semen stromů. Zejména v mladším věku tráví čas nízko nad zemí v hustém porostu. Jakmile povyrostou, přesídlí do větví vzrostlých stromů. Samečci vedou mezi sebou ritualizované souboje. Ty vypadají tak, že samci kývají hlavou, začnou se obcházet, ocas mají obloukovitě prohnutý a vzájemně se přetlačují svými hlavami. Pouze ve výjimečných případech dochází mezi nimi k bouřlivému boji. V minulosti byl leguán chutný loven kvůli svému masu.

10. VIKUŇA (Vicugna vicugna): je savec z řádu sudokopytníků (Cetartiodactyla) a čeledi velbloudovití (Camelidae). Obývá vysoké Andy, severní oblast Chile a Argentiny. Biotop rozšíření jsou suché pampy ve výškách nad 4000 m n. m. Délka těla se pohybuje mezi 120-190 cm. Váží 45-55 kg. Dožívá se až 25 let. Nejbystřejším smyslem je u vikuně zrak, nejméně pak čich. Samice je březí 330-350 dní a rodí 1 mládě. Matka mládě kojí 10 měsíců. Vikuňa si ráda pochutnává na určitých sukulentech, dále konzumuje byliny, trávy. Žijí ve stádech s jedním dospělým samcem a s 5-15 samicemi. Harém obývá území, který dospělý samec agresivně brání a při první známce ohrožení upozorní samice, které tak mohou uprchnout do bezpečí. Samčí skupiny neobývají dané teritorium, nýbrž se potulují po krajině a jsou tvořeny, zejména mladými zvířaty. Samčí tlupy se drží v blízkosti těch nejlepších pastvin, a neustále se kolem nich toulají, nicméně mají smůlu, jelikož takové pastviny okupuje teritoriální samec se svým harémem, a ten samčí tlupy od sebe odhání. Samčí soupeři po sobě během souboje plivou. Vikuňa má srst zlatohnědou a poskytuje jedno z nejjemnějších vláken ze všech savců. Vlákna z tohoto druhu je dokonce jemnější než kašmír. Srst vikuně je hustá, což jí umožňuje přežívat ve sněhu. Vikuňa byla lovena kvůli jejímu masu a srsti. Jejich populace bohužel ubyla. Dokonale je přizpůsobena podmínkám ve vysokohorském prostředí, a to díky její kvalitní srsti, a taktéž i krevnímu barvivu, zvanému hemoglobin, který velmi účinně váže kyslík a obsahuje víc erytrocytů (červených krvinek), než je tomu u jiných savců. Zajímavé jsou i souboje mezi samci, při kterých během souboje na sebe plivou. Vikuňa je také neobyčejně hbitá, je schopná vyvinout rychlost 47 km/h i na dlouhou vzdálenost.

11. MEDVĚD KAMČATSKÝ (Ursus arctos beringianus): patří mezi savce, náleží do řádu šelem (Carnivora) a čeledi medvědovití (Ursidae). Přirozeným výskytem této šelmy je Asie, konkrétně poloostrov Kamčatka, dále Sachalin a Mandžusko. Dorůstá výšky v kohoutku mezi 120-135 cm, tělo medvěda je dlouhé 220-280 cm, patří k největším poddruhům medvěda hnědého (Ursus arctos). Váží až 700 kg. Samice rodí 1-3 mláďat a březí je zhruba 180-266 dní. Medvěd kamčatský je všežravec. Pochutnává si na lososech, brusinkách, borůvkách, semenech borovice, jasanu, nepohrdnou ani trávou či mršinami. Dožívají se v péči lidí až 50 let. Jedná se o zdatného plavce a dobrého běžce, který dokáže vyvinout rychlost až 45 km/h. Zajímavostí je, že nemá vyvinuté mimické svaly, nejde tedy poznat, jestli bude útočit či nikoliv. Tento druh medvěda je vytrvalý a rychlý živočich, má silné zuby, které jsou schopné překousnout každou kost. Silné má i drápy, kterými dokáže pohnout kameny, a zvládne vyšplhat prakticky na každý kolmý svah.

12. BOLOŇSKÝ PSÍK (Canis lupus familiaris): je nádherné plemeno, pocházející z Itálie, kde byli jeho předkové oblíbenými společníky bohatých a krásných dam, a dokonce už za časů antického Říma. Psi bývají vysocí 27-30 cm, fenky jsou o něco menší. Váha těchto psích krasavců se pohybuje mezi 2,5-4 kg. Boloňský psík má sněhově bílou, hebkou, dlouhou, voňavou, nadýchanou srst. O srst je ovšem nutné pořádně pečovat, jelikož se velmi snadno zašpiní a také zacuchá. A proto je důležité o srst pejskovu dennodenně, s trpělivostí a láskou pečovat. Tato rasa je vhodná především pro ženy z města, ale také se hodí do rodin s dětmi. V České republice je boloňský psík vzácné plemeno. Povaha těchto sladkých psíků je bystrá, nekonfliktní, zvídavá. Boloňský psík je dokonalým a okouzlujícím společníkem, a i když vypadá jako živá plyšová hračka je nesmírně inteligentní a schopný se naučit čemukoli.

13. JEŘÁB LALOČNATÝ (Bugeranus carunculatus): patří mezi největšího ptáka z afrických druhů jeřábů. Patří do řádu krátkokřídlí (Gruiformes) a čeledi jeřábovití (Gruidae). Vyskytuje se v subsaharské Africe. Biotopem jeřába jsou mokřady. Pokud ale mokřady vyschnou, poohlíží se po vodním zdroji jinde. Váha tohoto ptáka se pohybuje mezi 7,1-8,5 kg a měří 175 cm. Typickým poznávacím znamením u samečků a samic jsou laloky, které jim visí pod hlavou. Jestliže má jeřáb agresivní náladu, laloky pod hlavou se mu protáhnou. V případě, že je v ohrožení, laloky se začnou zmenšovat. Dále disponuje oranžovočerveným zobákem, mezi očima a zobákem mají holou kůži, která je posetá červenými bradavičkami. Mají dlouhý bílý krk, štíhlé tělo, šedé peří a dlouhé nohy. Upozorňují na sebe hlasitým troubením, které mu umožňuje dlouhá a stočená průdušnice, uložena v dutém hřebeni prsní kosti. Hlavní složkou potravy jsou oddenky a hlízy vodních rostlin, ale také hmyz. Jeřáb laločnatý žije v párech. Sameček se samičkou zůstávají na stejném stanovišti po celý rok. Mezi jeřáby lze spatřit půvabné svatební tance, při kterých se samec a samička uklánějí, stoupají si "na špičky", zvedají křídla a buď skáčou, nebo si mohou sednout na patní klouby. Ve svém svatebním tanci hlasitě "troubí". Ze všech druhů jeřábů má tento druh nejdelší inkubaci vajíček, mláďata se líhnou po 36-40 dnech a jsou opeřená prachovým šatem. O své potomstvo se starají oba rodiče, a to až 4 měsíce. Ve volné přírodě zbývá pouze posledních 8 tisíc hnízdících párů jeřába laločnatého.

14. HROCH OBOJŽIVELNÝ (Hippopotamus amphibius): je největší savec Afriky. Patří do řádu sudokopytníků (Artiodactyla) a čeledi hrochovití (Hippopotamidae). Délka těla samců se pohybuje mezi 3,2-4,2 m. Samice jsou o něco menší. Vyskytuje se jižně od Sahary po Namibii. Preferuje jezera, řeky, zejména v travnatých oblastech. Hroch má zavalité tělo s velkou hlavou a poměrně malýma ušima. V jeho tlamě jsou obrovské zuby. Například špičáky se využívaly k výrobě zubních protéz. Dožívá se až 50 let. Tento obr je výborně přizpůsobený životu ve vodě. Jediné, co z vody vykukuje je jeho hlava. Zvláštností je, že dokáže chodit po dně řek nebo jezer. Hroch obojživelný si pochutnává na trávě, plodech, rostlinách. Za potravou dokážou urazit 7-8 km. Díky svému trusu, který odkládají do vody, výrazně podporují růst bezobratlých živočichů a planktonu, čímž udržují celý ekosystém. Žijí ve skupinách, čítající až 15 jedinců, které jsou vedené starším samcem. Páření probíhá ve vodě, a většinou je načasováno tak, aby k porodům docházelo, zejména v období dešťů. Hroch je nejnebezpečnější zvíře Afriky. Hroši jsou také nesmírně agresivní. U hrochů je také znám kronismus, což znamená, že jsou mláďata usmrcována samcem. Jelikož je vyschlá hroší srst velmi tvrdá, používala se kdysi k broušení diamantů. Zajímavá je i jejich symbióza s ptákem klubákem, který hrocha zbavuje parazitů, a ten mu na oplátku poskytuje ochranu. Hroch nedisponuje potními žlázami. Tento obojživelný savec je schopen dýchat, a dokonce spát pod vodní hladinou. Pod vodou samice také rodí a kojí.

15. PISILA ČAPONOHÁ (Himantopus himantopus): je pták z řádu dlouhokřídlí (Charadriiformes), náleží do skupiny bahňáků (Charadrii) a čeledi tenkozobcovití (Recurvirostridae). Délka těla se pohybuje v rozmezí 36-40 cm, délka křídel mezi 21-25 cm. Váží 165-205 g. Tento drobný ptáček je rozeznatelný podle tenkého rovného černého zobáčku, dále také díky velmi dlouhým světle červeným nožkám a bíločernému zbarvení. Hlavičku, krček a bříško, kostřec a nohy má pisila bílé, černě zbarvená jsou křídla a hřbet. Jak již bylo řečeno, pro pisilu jsou typické dlouhé červené nohy, což jí dovoluje zavítat také do hlubších vod. Vyskytuje se v Jižní a Severní Americe od jihu Spojených státu amerických po Patagonii, dále ostrůvkovitě v Evropě, na Novém Zélandu, v Austrálii, Africe, Asii, zvláště pak jižní a jihovýchodní část. Preferuje sladké vody, mělké vody, mokřady. Na jejím jídelníčku se vyskytují ryby a bezobratlí. U pisil se na stavbě příbytku podílejí oba rodiče, a stejně tomu je i v péči o potomstvo. Hnízdo je velké a staví si ho pomocí bahna a větví. Samička mívá kolem 3-6 vajíček a inkubace trvá 22-26 dní. Severnější populace pisil jsou tažné a je u nich známá migrace na velké vzdálenosti. Hejna mohou čítat až 1000 jedinců.

16. TUKAN BĚLOLÍCÍ (Ramphastos vitellinus): je nádherně zbarvený pták, který je zařazený do řádu šplhavci (Piciformes) a čeledi tukanovití (Ramphastidae). Domovem je Jižní Amerika, výjimkou Chile. Biotopem jsou husté koruny tropického deštného lesa. Dožívají se 15 let. Velikost jeho barevného těla se pohybuje kolem 46-65 cm. Na jeho jídelníčku nechybí plody, vejce, plazy, malí ptáčci, ještěrky, pralesničky, což jsou jedovaté druhy žab. Tukan do zobáku uchopí svou kořist, pohne dozadu hlavou a následně si potravu, pomocí dlouhého a u kořene opeřeného zobáku posune do hltanu. Zobák tukana bělolícího je lesklý a robustní, což je způsobeno tím, že je vyplněný plástovitou hmotou kosterní tkáně. Takový krásný zobák může sloužit i k svatebnímu tanci, ale také jako silná zbraň před predátory, střežení svého území, anebo obrana svého potomstva. Křídla jsou tupá a krátká. Má silné nohy s drápy, pomocí nichž se přidržuje větví a dva prsty jsou otočené dozadu a dva prsty dopředu. Na patách má mozoly, které jsou rohovité a ztluštělé, na nich tukan sedí a mozoly mu slouží jako ochrana před tvrdou podložkou v hnízdě. Obydlí si staví v prázdných datlích hnízdech, anebo v přirozených dutinách. Hnízdečko je vystláno listím a někdy také z vyvržených slupek z ovoce. Samice má 2-4 vajec a zajímavostí je, že na hnízdě sedí oba rodiče najednou. Malí tukánci jsou slepí, bez peří a rostou velmi pomalu. Oči otevírají zhruba po třech týdnech. Peří jim naroste za šest týdnů.

17. SLON INDICKÝ (Elephas maximus): je savec, patřící do řádu chobotnatci (Proboscidea) a čeledi slonovití (Elephantidae). Výška těchto obrů se pohybuje mezi 250-300 cm. Tento druh je menší oproti slonu africkém (Loxodonta africana). Slon indický obývá Asii, konkrétně jižní a jihovýchodní. Preferuje travnatá území, tropický deštný les. Na hlavě má čelní hrboly, trojúhelníkové boltce. U samců jsou kly patrné na pohled, kdežto u samic nebývají viditelné. Pro slona je taktéž typický chobot, který vznikl srůstem a prodloužením horního pysku a nozder. Chobot obsahuje až 60 000 svalů. Dokáže chobotem uzvednout dospělého člověka. Tento orgán je pro slona nesmírně důležitý, jelikož pomocí něho si ze stromů trhají listy a dávají si je do tlamy, nasávají vodu, kterou se buď ochlazují, tím že si ji hážou na hřbet, nebo si vodu vstřikují do tlamy. Chobot, ale neslouží pouze k těmto účelům, ale také je zde sídlo čichu, pomáhá mu k dorozumívání a k vzájemné hře. Samice je březí téměř dva roky a mívá jedno mládě. Zajímavé je, že malá slůňátka neumí chobot zpočátku používat, a sají zprvu mateřské mléko tlamičkou. Co se zajímavostí týče, tak výtečně plave, spí pouze 2-3 hodiny, a denně vypije kolem 100-300 litrů vody, jedná se o největšího suchozemského savce, a i když tento drobeček, vážící až 6 tun, našlapuje až neobyčejně tiše, a to díky tukovému polštářku, umístěnému mezi prstními kostmi a spodní částí chodidla. Dožívá se 70 let. Sloni se dorozumívají pomocí infrazvuku, což je pro lidské ucho neslyšitelné. Slona indického lze chovat jako domácího mazlíčka, je inteligentní a učenlivý. Bývá také součástí cirkusů.

18. PELIKÁN KADEŘAVÝ (Pelecanus crispus): patří mezi řád veslonozí (Pelecaniformes) a čeledi pelikánovití (Pelecanidae). Jedná se o největší druh pelikána. Jeho tělo je našedlé barvy, a na hlavičce má chocholku, dolní čelist zobáku má oranžový, kdežto horní čelist je žlutá. Má dlouhý zobák s vakem, který je pružný a velmi roztažitelný, je schopen pojmout až 13 litrů. Pelikán vak využívá k chytání ryb. Nohy má silné a šedé. Tento druh se vyskytuje v jihovýchodní Evropě, v Indii, Číně. Biotopem pelikána kadeřavého je pobřeží, delty řek a také sladké vody. Živi se rybami. Pelikán není rozhodně žádný drobeček, rozpětí křídel je 310-345 cm, a délka těla se pohybuje mezi 160-180 cm, váží až 13 kg. Dožívá se až 40 let. Samice snáší 1-4 vajec. Mláďata jsou krmena natrávenými rybami. Pelikánci si vybírají polotekutou směs z volete rodičů. Zajímavostí je, že kolonie čítají 250 párů.

19. LEV INDICKÝ (Panthera leo persica): je savec, pocházející z řádu šelem (Carnivora). Jedná se o jedinou kočkovitou šelmu, u které je patrná výrazná pohlavní dvojtvárnost. Lev se od lvice odlišuje především přítomností hřívy a také větší velikostí těla. Obývá rezervaci Gírský les, nacházející se v Indii. Přírodním biotopem je listnatý a smíšený les, křoviny, travnatá území. Na vrcholu jeho potravního jídelníčku jsou velcí obratlovci, například buvol. Délka těla tohoto druhu lva je 1,4-2,5 m. Váží až 120-250 kg. Lvice je březí 100-119 dnů, a rodí obvykle 1-6 lvíčat. Malá lvíčata jsou zprvu skvrnitá a ve svých třech letech se jejich srst zbarví do plavě hnědé barvy. Lev indický žije ve smečkách, které můžou čítat i desítky členů, kterým dominují jeden nebo dva lvi.

20. MANGUSTA LIŠČÍ (Cynictis penicillata): je savec z řádu šelem (Carnivora) a čeledi promykovitých (Herpestidae). Vyskytuje se v jižní Africe, konkrétně Natal, Transvaal, Zimbabwe, Namibie, Botswana, Kapská provincie. Tělo má štíhlé, pružné, s krátkýma nožkama a dlouhým ocasem. Co se týče velikosti těla, pohybuje se mezi 25-40 cm. Přirozeným výskytem jsou pouště a polopouště, travnatá území, lesostep. Mangusta dostala své jméno dle huňatého ocasu a také srsti, která je mírně narezlá. V zimním období její srst přelíná o poněkud hustší, delší a světlejší. Živí se drobnými živočichy, zejména hmyzem, ale nepohrdne ani drobnými obratlovci, jako jsou ještěrky či hlodavci a také požírá rostliny. Samičky jsou březí 60-62 dní a rodí 2-3 mláďat. Mangusta má na tlapkách dlouhé drápky, pomocí nichž velmi zdatně hrabe v zemi a také jí pomáhají ve šplhání. Pod ocasem má pachové žlázy, které slouží ke značkování území. Mangusta liščí je ve dne aktivní, kde se opaluje na slunci nebo hledá potravu. Zajímavostí je, že tento druh obsazuje nory kapských veverek a mangusty veverkám zajišťují bezpečí, jelikož stejně jako surikaty si na zadních nohách pozorně prozkoumávají okolí.

21. VELBLOUD JEDNOHRBÝ (Camelus dromedanius): patří do třídy savců (Mammalia), řádu sudokopytníků (Artiodactyla), čeledi velbloudovití (Camelidae). Označuje se jako dromedár, na rozdíl od velblouda dvouhrbého (Camelus bactrianus), který se nazývá drabař. Velbloud jednohrbý obývá severní Afriku, Blízký východ. Přirozeným biotopem jsou zejména pouště, polopouště, planiny, suché stepní oblasti. Velikost těla je 2,2-3,4 m, ocas dlouhý 50 cm. Hlavní složkou potravy je tráva a také jiné dostupné rostliny. Dromedár dokáže žít v oblastech, kde je porost tuhý a řídký. V dnešní době se dromedár vyskytuje pouze ve zdomácnělé formě. Před zhruba 4 000 lety př. n. l. došlo k jeho domestikaci. Do té doby žil s velkou pravděpodobností v severní Africe a také Arábii. V současné době jsou známy dva hlavní typy, a to těžký typ pomalu se pohybujícího zvířete, které je lidmi využíváno k nošení nákladů, a typ lehčí, rychlý, elegantní klusák, který slouží k jízdě. U obou zmíněných typů je srst hrubá a krátká, nejdelší srst je na temeni, krku, hrdle a hrbu. Velbloud jednohrbý je výborně připraven k životu v prostředí se suchým, horkým vzduchem. Dromedár je schopen vázat ve svém organismu vodu, a proto je schopen přečkat dlouhá období bez pití. Nejdůležitější je hrb, ten pohlcuje teplo a chrání tak velblouda před spalujícím sluncem. Hrb kromě toho také obsahuje zásobní tuk, jehož odbouráváním dochází k uvolňování energie a vody. Dromedár ale nezadržuje vodu v hrbu, nýbrž ve výstelce svého žaludku. Jeho ledviny jsou schopné koncentrovat moč a snižovat tak ztrátu vody. Z trusu zvířete je absorbována další vlhkost. V noci velbloudovi klesá tělesná teplota a v průběhu dne zase zvolna stoupá, tudíž se nepotřebuje potit, aby se ochladil. Během delšího období bez vody může ztratit až 27 % své tělesné hmotnosti, a to bez vážných následků. Ztrátu je schopen opět vyrovnat během zhruba deseti minut tak, že dromedár vypije větší množství vody. Při jednom pokusu vypil velbloud jednohrbý za několik málo minut 104 litrů vody. Samice je březí 365-440 dní a rodí 1 mládě.

22. KONDOR ANDSKÝ (Vultur gryphus): patří mezi řád dravci (Falconiformes) a čeledi kondorovití (Cathartidae). Domovinou tohoto strašlivě vypadajícího tvora je výhodní část pohoří And. Velikost těla se pohybuje od 100-130 cm. Vážit mohou až 10 kg. Patří mezi dlouhověké živočichy, dožívá se totiž až 100 let. Přirozeným výskytem tohoto druhu jsou horské oblasti. Řadí se mezi největšího létajícího ptáka. Rozpětí jeho křídel dosahuje délky kolem 3,2 m. A právě díky svému velkému rozpětí křídel je kondor používá k plachtění, což mu výrazně ušetří energii, stejně je tomu například u supů. U samic a samců je znám pohlavní dimorfismus, což znamená, že se obě pohlaví od sebe odlišují. Samec má na své lysé hlavě vysoký kožní hřeben, který se postupem věku zvětšuje. Na jídelníčku se objevují mršiny středních až větších obratlovců. Kondora andského lze spatřit, jak zalétává na pobřeží moře, kde si pochutnává na uhynulých mořských savcích. Větší podíl jeho potravy je tvořen mršinami domácích zvířat. Tento druh ptáka je schopen se vydat za kořistí na velké vzdálenosti. Co se týká hnízdění, hnízdo si staví v poněkud mělkých prohlubních, která jsou na periferii skalních útesů. Samice rodí jedno vejce a sedí na něm oba rodiče, po dobu 60 dní. Malý kondorek po dosažení šesti měsíců opouští hnízdo, nicméně další čtyři měsíce se o své mládě rodiče dále starají. Zajímavostí je, že kondor andský vytváří volná společenstva s menšími druhy kondorů, kteří mají schopnost díky dokonale vyvinutého čichového orgánu, nalézt zdechlinu dříve, ale nejsou vybaveni dostatečnou silou na to, aby mršinu roztrhali. A právě s tímto problémem jim pomáhá, již zmíněný kondor andský, který svým silným zobákem dokáže roztrhat tu nejpevnější kůži.

23. VOLAVKA RUSOHLAVÁ (Bubulcus ibis): patří do řádu brodiví (Pelecaniformes) a čeledi volavkovití (Ardeidae). Její šat je zbarven do bíla a na hlavičce má žlutou skvrnku. Rozšíření tohoto druhu volavky je velké, zasahuje celý svět, například se vyskytuje ve Španělsku, Africe, Asii, Indonésii, Severní a Jižní Americe a Austrálii. Přirozeným biotopem je otevřená krajina, louky, pole, břehy řek. Velikost těla je 50 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 340-390 g. Dožívá se až 20 let. Volavka rusohlavá se drží poblíž hospodářského dobytka. Pasoucí se stáda zvířat, jak domácí, tak divoká, plaší svými ocasy hmyz, a to je to pravé pro čekající volavku rusohlavou, která velká zvířata následuje a plašícím se hmyzu, zejména na sarančatech si pochutnávají. Tohle je velmi účinný způsob lovu, který jim zajišťuje nejméně dvakrát tolik potravy než u ptáků, kteří se živí "konvenčním" způsobem. Dobytek nikterak výrazně z tohoto soužití neprofituje, jelikož volavka dobytek nezbavuje žádných parazitů. Je ovšem možné, že dobytek upozorní na blížící se predátory. Nicméně volavka rusohlavá se nezdržuje pouze u pasoucího se dobytka, nýbrž také u hrochů, nosorožců, a dokonce u lachtanů kalifornských (zalophus californianus). Volavka si kromě hmyzu ráda pochutná také na rybách, žábách, měkkýších i hlodavcích. Sameček pro samičku nosí materiál na budoucí hnízdo a samička si ho pak dle svého vkusu sama postaví, obvykle na malém stromě, výjimečně si může hnízdo stavět i v rákosinách. Samička snáší 2 až 5 vajec. Malé volavky se rodí po 21-26 dnech.

24. ZEBRA GRÉVYHO (Eguus grevyi): je savec z řádu lichokopytníků (Perissodactyla) a jedná se o největšího zástupce z čeledi koňovití (Equidae). Došlapují na špičku svého prostředního prstu, na kterém je kopyto. Výskyt rozšíření tohoto druhu je východní Afrika, zvláště Keňa, Etiopie. Obývá pouště a polopouště, suché savany, buše. Délka těla se pohybuje mezi 2,5-3 m, váží až 350-450 kg. Dopřává si listy keřů, byliny, trávu. Ve velkém vedru nerušeně odpočívají ve stínu. Samotářským způsobem života žijí dospělí samci a každý si osidluje své teritorium. Mladí samci žádná teritoria nemají, a tak se musí uchylovat do mládeneckých stád. Samice je březí 390-400 dnů a rodí obvykle 1 mládě. Mládě je velmi učenlivé, jelikož už po pár dnech se naučí poznávat matku. Saje zhruba půl roku a při své matce mládě zůstává 2 roky. Zebra Grévyho je největší z druhu zeber, a liší se zakulacenými ušními boltci a úzkým a také hustým pruhováním. Žádná zebra nemá stejné pruhování, je tedy stejně unikátní jako otisky prstů. Zajímavostí je, že se tento druh nesdružuje do velkých stád. V období dešťů se nevydává na dlouhé migrace, a to proto, že není příliš závislá na vodním zdroji.

25. PSOUN PRÉRIOVÝ (Cynomys ludovicianus): je středně velký savec, patřící do řádu hlodavci (Rodentia) a čeledi veverkovití (Sciuridae). Psoun je velký 28-33 cm. Dožívají se pouze 5-8 let. Obývá Severní Ameriku, zejména vnitrozemí, od Montany po severní okraj Mexika. Hlavním menu psouna jsou prérijní rostliny, semena a také tráva. Své jméno dostal jednak podle štěkavého, ostrého hlasu, jimž se ozývá v případě, že se cítí ohrožen a dále díky svého jakoby psího vzhledu, kterým při troše fantazie může připomínat teriéra. Psoun prériový patří k nejspolečenštějším druhům hlodavců. Vyskytuje se v podzemních chodbách, zvaných města, která se dělí do čtvrtí, ve kterých se nachází klany, kterým šéfuje dominantní samec, 1-4 samičky s mláďaty. Velká sociální společenstva, čítají až tisíc jedinců. Během dne svá města opouští a v dobytkářských oblastech spásá trávu i jiné rostliny, a může tím způsobovat vážné škody. Aby upevnil své společenské vazby, krmení pravidelně přerušuje a vše je doprovázeno četnými hlasitými projevy. Samice je březí měsíc a rodí 4-5 mláďat. Ve svých sedmi týdnech života jsou mláďata odstavena a pak se rozptýlí na periferiích města. Velkým nepřítelem psouna jsou kojoti, lišky a orly.

26. ČLUNOZOBEC AFRICKÝ (Balaeniceps rex): je pták, s délkou těla mezi 90-93 cm, rozpětí křídel se může pohybovat kolem 320 cm. Tento druh patřící do řádu brodiví (Ciconiiformes) a čeledi člunozobcovití (Balaenicipitidae). Člunozobec je velký robustní pták, s nápadným jakoby člunu, anebo střevíci podobný zobák s ohnutou špičkou. Zobák využívá při hledání potravy v bahně. Základní složkou potravy jsou bahníci a bichirové, což jsou ryby, dále požírá žáby, hady, měkkýše i zdechliny. Člunozobec je tmavě šedě zbarven s velkýma nohama, které neobsahují plovací blány. Obývá východní a střední Afriku. Hlavním biotopem člunozobce jsou travnatá území, konkrétně mokřady s papyrem či rákosem a také podmáčené savany. Hnízdo si staví na zemi z trávy a rákosu. Samice snáší dvě vejce. Zajímavostí je péče o potomstvo, o které se pečlivě starají oba rodiče. Matka i otec se střídají v zahřívání, anebo naopak ochlazování vajíček. Vajíčka člunozobec ochlazuje, buď tím, že nanosí na ně vlhkou trávu, nebo přinesou v zobáku vodu a vejce polévají. Žije samotářsky, dobře plave a stejně jako pelikání plachtí s nataženým krkem.

27. TOKO ŽLUTOZOBÝ (Tockus flavirostris): je pták z řádu srostloprstí (Coraciiformes) a čeledi zoborožcovití (Bucerotidae). Tento druh ptáka získal své jméno, kvůli svému volání, během toku, které se zesiluje a zní jako tok-tok-tok-toktoktok. Velikost těla se pohybuje mezi 38-41 cm a váží 170-225 g. Toko je rozšířen v Africe, a to zejména od Etiopie a Somálska po Ugandu a Tanzanii. Obývá smíšený a listnatý les, křovinaté savany, světlý les, trávnatá území. Na jeho jídelníčku najdeme bezobratlé živočichy, jako například menší hlodavce, ještěrky, sarančata, všekazi, kobylky, stonožky, štíry a další, nepohrdá ani plody. Velmi často je možné toko spatřit v blízkosti mangust, což je šelma (Carnivora) z čeledi promykovitých (Herpestidae). Mangustám totiž ukradne jejich nasbíraný hmyz. Typickým poznávacím znamením je bílé skrvnité peří na křídlech a žlutooranžový zobák, který je stavěn z porézní kostní tkáně a je krytý rohovitou krustou. Velký zobák mu slouží také při sbírání fíků. Kolem očí se mu rýsuje šedá lysinka. Toko je velmi zajímavý, nejen svým zbarvením, ale také způsobem hnízdění. Po spáření se do dutiny skály, anebo stromu, zazdí hlenovitou kaší a ponechá si pouze maličkou štěrbinu, přes kterou ji krmí sameček. Takto malý otvor samičku chrání jak před predátory, tak i nepřízni počasí. Veškerou práci, tedy obstarává sameček, on je ten, který pro svou rodinu shání potravu. Zvláštní je také to, že tím malým otvorem vyhazuje samička také trus, a zbytky potravy, aby si nešpinila své obydlí. Rodí 2-6 vajíček a inkubace trvá 24 dní. Když mláďata povyrostou, samička malá otvor v dutině stromu probourá vlastními silami. Poté se o potomstvo starají oba rodiče.

28. LAMA ALPAKA (Vicugna pacos): je savec, patřící do řádu sudokopytníků (Artiodactyla), což znamená, že mají sudý počet kopyt, došlapují na dva prsty, a to 3. a 4. prst. Lama se rovněž řadí do čeledi velbloudovití (Camelidae) a podřádu mozolnatci (Tylopoda). Alpaka se také považuje za mimochodníka, což znamená, že se současně pohybuje přední a zadní noha. Její výška je zhruba 100 cm, váží 55-65 kg. Vyskytuje se od Ekvádoru po severozápadní Argentinu, dále Peru, Bolívie, náhorní plošina And. Alpaka žije v rodinných skupinách, které jsou tvořeny jedním alfa samcem a několika samicemi s mláďaty. Na jídelníčku této lamy jsou mechy, byliny (jetel, vojtěška), granulované směsi, tráva, seno, zelenina, ovoce, tvrdý chléb, a také sukulenty. Mívají jedno mládě. Dožívají se 15-20 let. Lama alpaka není využívána jako soumar a ani se téměř nedojí. Od jiných druhů lam se alpaka odlišuje, zejména delší vlnou, která může být bílá, hnědá, černá, ale i strakatá. Vlna z alpaky patří k nejkvalitnějším přírodním materiálům. Typickým výrobkem z vlny této lamy se nazývá jihoamerické pončo. Samci ve svých třech letech pohlavně dospívají, samice pak ve dvou letech. Samice je březí 330-360 dní a rodí jedno mládě. Lamy bývají nazývány horskými velbloudy. Křížením samce alpaky a samice lamy krotké vznikne huarizo, při křížení samice alpaky a samce lamy krotké vznikne misti.